V ČEM SPOČÍVÁ PSYCHICKÁ ZRALOST A DOSPĚLOST ČLOVĚKA?

Každý ví, kdy nastává oficiální (právní) dospělost. Je to změna v oblasti práv a povinností, člověku se otevírají nové možnosti a již od této doby za sebe každý nese plnou odpovědnost. S psychickou dospělostí je to jiné. Je více relativní a není tak jasně určená jako dospělost právní a biologická, která je dána ukončeným růstem těla a vyvinutím sekundárních pohlavních znaků. Psychická dospělost (zralost) je těžko ohraničitelná a dalo by se říci, že mnoho lidí své psychické zralosti ani nedosáhne. V čem tedy spočívá?

Psychickou zralostí se zde nebudu zabývat z pohledu vývoje kognitivních funkcí (jako je např. vývoj od konkrétního k abstraktnímu myšlení nebo logického myšlení), který může být narušený deprivací poznávání (díky nedostatečným podnětům) a následnou mentální retardací. Budu se zabývat psychickou zralostí z pohledu vývojových úkolů, sebereflexe, regulace emočního prožívání, balancování mezi extrémy, schopnosti akceptace a vyrovnávání se s frustrací nebo schopnosti řídit si svůj vlastní život.

Jak můžeme psychickou zralost definovat? Taková definice nemusí být jednoduchá, ba i není jednoznačná. Na naší psychické zralosti se utvářejí biologické podmínky, kvalitní podmínky našeho prostředí, zdravé vztahy v primární rodině, rané zkušenosti, schopnosti se adaptovat na různé situace atd. Naše psychická zralost souvisí velmi úzce s naším zdravým sociálním vývojem a schopností vlastní regulace. Zralost naší psychiky je více méně závislá na zralosti naší osobnosti. 

Naše osobnost se utváří pod vlivem našeho nejbližšího okolí (především na základě záměrného i nezáměrného vlivu našich rodičů). S tím souvisí to, kolik jistoty, bezpečí, péče, zájmu a stabilního vztahu jsme dostali od své maminky v prvních letech našeho života. Zde se také deficity nebo extrémní výkyvy v neuspokojování našich dětských potřeb odrážejí snad nejvíce na našem psychickém vývoji. Naši psychickou zralost deformují přehnané tresty, podmíněná láska rodičů, násilí v rodině, závislosti rodičů nebo týrání dítěte (citové, sexuální, fyzické). Pak mohou vzniknout raná traumata, která si s sebou neseme celý život. Naše psychika je pak poznamenaná a nám v životě něco základního chybí (pocti stability a bezpečí, pocit vlastní hodnoty a akceptace), něco naopak přebývá (pocti ohrožení, nejistoty, nedůvěry, úzkosti, absence sebedůvěry, pocity viny a studu). Pak vznikají různé patologické typy osobností (charaktery). Čím ranější je vývojový deficit nebo zkušenost traumatu, tím pravděpodobně je těžší a zásadnější psychopatologie jedince. Naštěstí většina psychopatologií se dá psychoterapeuticky léčit nebo alespoň kompenzovat, aby byl život snesitelnější a přijatelnější. 

Vývojové úkoly

Psychoanalytik Eric Erikson sestavil osm psychosociálních vývojových stádií člověka. Pro každou etapu vypozoroval určitý potřebný vývojový úkol, k němu příslušnou krizi a pozitivní nebo negativní dopad dle toho, zda vývojový úkol jedinec absolvoval či nikoli. Vývojové úkoly na sebe navazují a jejich neabsolvování bude mít vliv na specifickou nezralost naší osobnosti. Nezvládnutí těchto stádií může vytvářet dispozice k různým závislostem na drogách nebo lidech, k patologickému perfekcionismu až sadismu, k obsedantně-kompulzivní poruše, k sociálním fobiím, k hlubokým pocitům méněcennosti, k depresivitě nebo k jiným psychickým poruchám. Bohužel, velký vliv na to, zda vývojové úkoly zvládneme nebo ne, mají naši rodiče. Proto je nesmírně důležité, aby máma byla zdravá, fyzicky a emocionálně přítomná, měla pozornost zaměřenou výhradně na potřeby dítěte a dokázala mu dávat svoji lásku najevo všemi dostupnými způsoby. 

Do prvního roku života si dítě potřebuje osvojit základní pocti důvěry ze světa (resp. zažít stabilní a bezpečný vztah s matkou, kterou sice ještě nereflektuje jako oddělenou část sebe, o to více je pak zraňující, když symbiotické pouto je dlouhodobě nebo nevhodně přetrháváno). Pokud dítě zažije dostatek důvěry, dokáže ve světě žít s větším klidem a nadějí, bude více věřit dobrý konec a v uspokojení svých potřeb. V opačném případě nebude důvěřovat druhým lidem a bude si zajišťovat své potřeby úzkostně a manipulací. Bude fixovaný na "orálním" stupni vývoje. To znamená, že bude fixovaný na potřeby uspokojení skrze jídlo, kouření nebo jiné orální varianty.

Po prvním roce až do třetího roku života si dítě začne uvědomovat více sebe samo, své možnosti a chuť poznávat svět. Začne se v něm rodit jeho vlastní "já" a s ním chuť vzdorovat, prosazovat se a učit se nezávislosti. Je to velmi důležité období pro tvorbu své vlastní hodnoty a sebevědomí. Příliš omezované děti jsou pak frustrované, budou se bát trestu a ponížení. Pak se dítě příliš stydí a mohou vznikat různé "nutkavé" dispozice (přehnaná kontrola) a neurotické vnitřní konflikty (rozhodovací paralýza). Není dobré ani když dítě nedostane žádné hranice a není vůbec ve svém počínání usměrňované. Pak se dítě těžko učí vlastní kontrole a regulaci svého chování. Je důležitý balanc, aby se mohla rozvinout zdravá autonomie, pocit jistoty a vlastní vůle.

Mezi třetím a šestým rokem života se dítě učí být iniciativní, aktivně poznává svět a zkouší své schopnosti se světem manipulovat. V tomto období si dítě osvojuje základní postoj zodpovědnosti. Pokud není ve svých činnostech podporováno, ale naopak brzděno a jeho počínání mu je vyčítáno, může se v dítěti vytvořit silný pocit viny a rezignovat na činnost. Cítí se pak neschopně a zbytečně. Pokud vývojový úkol dítě absolvuje zdárně, jeho zvědavost není potlačena, je schopno a ochotno poznávat, zkoušet nové věci, riskovat a cílevědomě směřovat.

Mezi šestým a dvanáctým rokem se dítě především snaží něco naučit, je produktivnější a používá ke svým činnostem různé nástroje. V tomto období se rozvíjí nové kompetence, které uplatňuje při dalších činnostech. Učí se věcem i mimo svoji rodinu, zvyká si na nové sociální prostředí, snaží se prosadit v kolektivu a zvládnout různé tlaky okolí. Jestli se dítěti nedaří, může o sobě pochybovat, může rivalizovat nebo svoji snahu vzdát a sklouznout do pasivity. Pak se cítí méněcenně a neschopně. Pokud etapu zvládne, něco se naučí, zvýší se jeho sebevědomí a může se cítit výjimečně. Věci ho baví, dokáže věci dokončovat a cítí ze své činnosti hrdost.

Od puberty až do dvacátého roku života se člověk dostává do druhého vzdoru, ve kterém se učí být sám sebou a zbavovat se závislosti na rodině. Poznává se skrze aktivity, postoje různých lidí a skupin, přes vrstevnické party a nové ideály. V tomto období mladistvý hledá sám sebe, testuje své možnosti, hledá alternativy bytí. Je to období hledání vlastní identity a vlastního sebepojetí. Pokud toto období adolescent nezvládne, bude mít o sobě pochybnosti, bude se stydět za své pocity, nebude se orientovat v sobě ani ve svých vztazích a může nosit různé masky a hrát "hry", aby se druhým zalíbil nebo se na truc vymezovat. Pokud životní etapu zvládne, bude se dotyčný cítit sám sebou, bude otevřený ve svých vztazích a bude vnímat perspektivu své budoucnosti.

V mladší dospělosti se osoba snaží svoji identitu sdílet a propojit s identitou někoho dalšího. Díky tomu může dojít k intimitě a k hlubokému milostnému vztahu. Úspěšné partnerství spočívá v tom vydat se druhému, ztratit záruky bezpečí a jít do rizika, které může bolet. Když se to nepodaří, můžeme ztratit chuť intimně žít s druhým člověkem, můžeme se odcizovat druhým lidem, stáhnout se do izolace a rezignovat na milostné vztahy. Pokud tuto zkoušku zvládneme, jsme schopni se hluboce otevřít, sdílet se, brát i dávat, žít uspokojivý život v lásce.

Střední dospělost je hlavně o tématu produkce. Tvořit věci, ideje, produkty, vytvářet pracovní hodnoty a plodit děti. Etapa je o tvůrčích činnostech a naplňování životních plánů. Úkolem je schopnost přispívat druhým lidem a být starostliví. Je to částečně odklon od své sebestřednosti k širším hodnotám - vztah k druhým lidem, ke kultuře, společnosti, k přírodě, ke světu. Pokud tento vývojový úkol nezvládnu, stávám se rezignovaným nebo uzavřeným ve svém sobectví a závisti. Pokud se to podaří, žiju více altruisticky, jsem schopen transcendence a žiji naplněný, produktivní a tvůrčí život.

Ve stáří nebo také v pozdní dospělosti se snažíme vyrovnat se svojí konečností. Rekapitulujeme svůj život, hledáme smysl života, sdílíme druhým svoji životní moudrost a učíme se žít s tím, co je. V této etapě můžeme sklouznout ke strachu ze smrti, lítosti k promrhaným příležitostem a zoufalství. Pokud přijmeme svůj život a svoji konečnost, pokud integrujeme to, co bylo a co bude, můžeme si vážit posledních chvil a žít spokojeně. 

S vývojovými úkoly přímo či nepřímou souvisejí i další oblasti zralosti naší osobnosti. Jedním z dalších kritérií posouzení zralosti osobnosti je úroveň zvládání a regulování svých pudových tendencí a emocí. Všichni máme pudy a emoce a nikdy se jich nezbavíme. Když však své pudy a emoce potlačujeme, vymstí se nám to (zdravotně, psychicky), když je svévolně projevujeme, vymstí se nám to (sociálním usměrněním). Je proto vyspělé umět své pudy a emoce adekvátně projevovat, aby nedocházelo k potlačování, ani ke společenským "sankcím" za nekontrolované afekty. Přijímat své pudy a emoce a konstruktivně využívat jejich sílu je jistě zralým způsobem zacházení se sebou samými.

K dalšímu kritériu patří udržování zdravých vztahů a schopnost být nezávislý a samostatný (autonomní). Vztahy k nám patří a jsou známkou zralosti (hluboké a stabilní vztahy), stejně jako schopnost být spokojený sám se sebou. Podobně můžeme hovořit o rovnováze mezi svobodou a zodpovědností. Přílišná "svoboda" bez schopnosti předjímat dopady svých činů a neochota nést důsledky patří k nezralému způsobu chování. Stejně tak přílišná zodpovědnost bez schopnosti být svobodný je nezralá, protože souvisí s neurotickou psychopatologií. Jinou diádou může být balancování mezi odvahou a ohleduplností. Bezbřehá odvaha může končit bezmyšlenkovitým riskováním a hazardérstvím. Příčina může být v lehkovážnosti, přílišné cílevědomosti nebo v psychopatii (sociopati) jedince. Přílišná ohleduplnost zase může souviset se slabou sebedůvěrou, pocity méněcennosti, přísnou výchovou nebo strachem z odmítnutí. Obecně člověk by se měl vyvarovat extrémům.

Co by dále zralý člověk měl umět a zvládat? Měl by být schopen:

• sebereflexe a vhledu
• empatie a soucitu
• umět stanovovat a povolovat své hranice (uzavřenost X otevřenost)
• dosahovat stability a zároveň schopen vyvolat / akceptovat změnu
• odmítat a přiměřeně se prosazovat, stejně jako přijímat a nechat se ovlivnit
• být cílevědomý a vyrovnat se s nezdary a neúspěchy
• čelit realitě, zvládat frustrace a nerezignovat
• pracovat, učit se, hospodařit s prostředky, být produktivní, tvořit a hrát si
• adekvátně uspokojovat své potřeby a naplňovat své hodnoty
• držet se dobrých postojů a umět své postoje přehodnotit, pokud nejsou dobré
• přijmout svoji minulost a integrovat ji, prožívat svoji přítomnost a přiměřeně umět plánovat a realizovat svoji budoucnost
• pracovat na svém sebepoznání a sebezdokonalování
• pracovat na svých problémech a vyřešit si své neurotické konflikty, traumata a deficity
• integrovat zásadní nevědomé obsahy (vytěsněná témata a "stíny", které mě nepříznivě ovlivňují, abychom došli k větší celistvosti)
• kriticky uvažovat (posuzovat kvalitu informací a jejich pravdivost)
• přiměřeně disponovat vůlí a disciplínou
• umět být v zásadních věcech nekompromisní, stejně tak jako v podružnostech tolerantní a shovívavý (to platí směrem k sobě, stejně tak jako ve směru k druhým)
• stávat se komplexnější a rozmanitější bytostí, která má více možností zvládání životních výzev, adaptace a seberealizace
• vidět význam a smysl svého života, svého přičinění a směřování
• překročit sebe sama a být tu i pro druhé (transcendence, péče, kreativita)

Nezralá osobnost je především ta, která se zasekla někde ve svém psychosociálním vývoji. Důvodem mohou být rané deprivace, frustrace, traumata nebo přílišná rozmazlenost (ochrana a bránění iniciativnosti a "riskování" v dětství, které vedou k neschopnosti vyjít z komfortní zóny a čelit frustraci či stresu). Důvodem může být nesplnění určitého vývojového úkolu a negativní vliv nejbližšího okolí - patologické vlivy a neschopnost adekvátní podpory ze strany rodičů a autorit. Negativní vzory můžeme zvnitřnit i díky různým subkulturním vlivům a patologickým skupinám, které náš psychosociální vývoj mohou narušit.

Samozřejmě zde také hraje roli i naše vlastní ochota a motivace učit se, měnit se, pracovat na potřebných věcech a schopnost správně či nesprávně interpretovat jevy ve mně a kolem mně. Je to celá řada faktorů, které ovlivňují naše zrání. Zásadou však je to, že čím starší jsme, tím více jsme sami zodpovědní za svůj vývoj, svoji zralost a životní spokojenost. Když už jsme fyzicky a právně dospělí, už přebíráme za svůj život zodpovědnost a je na nás, zda ve svém psychosociálním vývoji stagnujeme nebo zda si vyřešíme svoji minulost a současné problémy.

Jak se ke svému životu postavíte vy? :-)