MEDITACE, VĚDOMÁ POZORNOST a INTROSPEKCE

Meditace je stav bdělosti, uvolněnosti, vědomé pozornosti, stav otevřenosti a setrvání v přítomnosti. Je to dar. Požehnání pro člověka nacházející se v uspěchaném, myšlenkami přeplněném a intenzivně prožívaném světě. Meditace a relaxace jsou jakousi "pauzou", které nás osvěží a dopřejí nám nadhledu. Pěstování setrvávání v přítomnosti je pro (post)moderního člověka důležitým uměním, jemuž se znovu musí naučit, aby nalezl cestu k sobě a ke světu v jeho celistvosti. Naše mysl zahlcuje, fragmentuje, popisuje, odděluje a analyzuje. Emoce nás řídí a ovládají, subjektivně interpretují situace a nenechají nás na pokoji. Tělo se těmto dvěma pánům podrobuje nebo žijí odděleně a nespolupracují. Vlastně tyto 3 složky mohou proti sobě zápasit. Anebo se mohou naučit spolupracovat a žít v harmonii. Meditace totiž sjednocuje a propojuje, podobně jako láska.

Proč je tak důležité pěstovat meditaci? K čemu je to dobré? Vždyť myšlenky jsou naším stálým společníkem. Baví nás, zaměstnávají nás, pomáhají nám poznávat svět a dosahovat svých cílů. Díky myšlenkám a kritickému myšlení, plánování a retrospektivnímu uvažování je naše západní společnost technologicky, filosoficky a celkově vědecky natolik v popředí, že by nemusel být důvod se myšlení jakkoli vzdávat. Myšlenky za pomocí vůle dokáží ukočírovat různé pocity. Díky nim si vysvětlíme různé situace, problémy a vyvodíme ponaučení. Stejně tak emoce jsou barvou a energií našich životů. Rádi zažíváme různá emoční vzplanutí. Snažíme se užít si života. Být radostní, šťastní, spokojení. Proč bychom se tohoto měli vzdávat? Nemusíme. Nemusíme se ničeho vzdávat. Ale staré dobré pravidlo je i zde na místě: čeho je moc, toho je příliš. Protože všeho moc škodí.

Jsme často tak zaneprázdnění vlastními myšlenkami, že se ztrácíme v jejich četnosti a nerozlišujeme dle důležitosti. Někdy jsme tak zahlceni svými myšlenkami, až přestáváme vnímat sebe, druhé a okolní svět. Můžeme dělat většinu činností na autopilota. Můžeme provozovat multitasking. Ale šťastnější nebudeme. Můžeme být impulzivní. Leccos se nás dotkne. Honíme se za intenzitou a za zážitky. Chceme více pocitů, ale dostane se nám jen krátkodobého a povrchního uspokojení. Ale svobodnější nebudeme. Na druhou stranu, sám miluji zážitky, sdílení, prožívání a hloubání nad věcmi. Ale chce to rovnováhu. Mít kontrolu nad svým životem. Myšlenky a emoce mají totiž tendenci nás ovládat, pokud je pustíme z řetězu. A uvězní nás v napětí a strnulosti. Pokud se neustále babráme v minulosti nebo neustále přemítáme o budoucnosti, jsme v napětí a ve stresu. Uniká nám přítomnost a její rozmanitost. V přítomnosti můžeme zažít hloubku a intenzitu prožitku.

Když máte na chvilku čas rozhlédnout se po krásách okolí, může se vám stát, že cítíte tlak na hrudi. Jakési sevření. Nebo neklid v rukách. Možná úzkost. Stres. Ani nevíte co přesně. A nevíte proč. Ale když se na tento stav zaměříte, můžete si uvědomit, že někde v podhoubí vaší mysli je zapnutý alarm. Něco vás neviditelně nahlodává. Systematicky komanduje, kritizuje nebo tlachá. Možná si totiž říkáte, že nemáte čas a pospícháte, abyste vše stihli. A tak se honíte. Možná vás trápí křivda či hádka s milovanou osobou. A tak trpíte. Možná vás tíží představa a strach z neúspěchu, až budete zítra prezentovat před plénem kolegů nebo zákazníků. Něco vás uvnitř může sužovat a rozptylovat. A meditace nebo relaxace vás může naučit odhalit nahlodávače, setrvat v přítomnosti a odpojit se od minulosti a budoucnosti. A díky tomu si odpočinout a nabrat nových sil.

Myšlenky a emoce k nám patří a jsou to úžasné věci. Opravdu, jsou to věci ve smyslu předmětu, na který se můžeme dívat a zacházet s nimi. Myšlenky a emoce totiž nejsou námi. Vznikají a zanikají. Mění se. Sice nás ovlivňují a někdy se s nimi identifikujeme, ale nejsme jimi. Jsou pouze naší součástí. Můžeme si je uvědomit a oni můžou mizet nebo se proměňovat. Můžou nám sloužit a pomáhat nám. Mohou nám pomoci, abychom se lépe poznali a uvědomovali si sebe sama ve své originalitě. Myšlenky nám pomohou vytvořit něco originálního a emoce nám darují sílu a chuť něco zrealizovat. Ale meditace a relaxace nám dají dar odpočinku, setrvání v uvědomění a osvobozují nás z područí všeho ostatního. Meditace je posvátným strážcem našeho vědomí a sebeuvědomění. Díky meditaci se můžeme zklidnit a nechat promluvit naše svědomí, naše hodnoty, priority, ale také nás propojit s moudrostí a s vnitřní silou.

Meditace učí uvolněnosti, přijetí a akceptaci. Vše, co přichází, můžeme vhledem meditace vidět a přijmout. I tak se dá pracovat s různými stavy mysli, s myšlenkami a s emocemi. Dívat se na ně. Věnovat jim pozornost a přijmout je takové, jaké jsou. Nikoli s nimi zápasit. Tím je posilujeme. Nikoli je potlačovat. Tím je jen zatlačujeme do nevědomí, kde si žijí svým životem a dále nás nevědomě ovlivňují. Cestou je všemu se postavit, ale neodsuzovat. Naslouchat, ale nenechat se vyvést z míry. Soucitně je přijmout nebo jim porozumět. A někdy stačí nechat je jen odplout. Každému může jít od ruky jiná forma zvládání sebe sama. Někdy pomůže třeba afirmace či katarze. Západní psychologie mimo jiné používá analýzu myšlenek a pocitů. Chceme pochopit, proč se mi to či ono děje. Na úrovni těla, mysli a pocitů. Jdeme do hloubky své minulosti a vztahů (psychoanalytické a psychodynamické směry) nebo se snažíme pochopit a změnit svá klíčová přesvědčení a z nich vycházející emoce (kognitivně-behaviorální psychoterapie). Jsou další směry a různé práce s psychikou. Jsem zastánce psychoterapie a léčivé introspekce, ale není to to samé, co meditace. Ale pokud si při akutním návalu emocí nebo i po krátkém zklidnění meditací či relaxací položíte několik introspektivních otázek, může vám pomoci dostat se problému na kobylku. Zkuste se třeba zeptat sami sebe: Co se to se mnou děje? Co to cítím? Proč to cítím? Proč to chci? Proč se toho bojím? Co mi to běží za neuvědomované myšlenky v hlavě? Jaká přesvědčení si sám sobě namlouvám? Co si nechci přiznat nebo připustit? Poté se můžete s následnými odpověďmi konfrontovat a buď je přijmout nebo vyjádřit.

Východní psychologie věří, že díky vhledu a akceptaci můžeme dojít k uzdravení. Když rozpoznáme hněv, pozorujeme ho a on mizí. Neztotožňujeme se s ním. My nejsme hněv. Ani s ním nezápasíme. Jen je tady a mi ho pozorujeme. A on se rozplývá. Když se nerozplyne, můžeme zkusit ho přijmout. Pozorujeme třeba i úzkost a strach, který se může někde v těle manifestovat. Když se soustředím na toto místo a pozoruji ho, nepříjemný pocit se rozplývá. Mám s tím dobré zkušenosti. U hněvu mi pomáhá pohyb či jiná katarze, odvanutí emoce a introspekce. U smutku a lítosti mi pomáhá pláč a následně laskavost vůči sobě, uvědomění si svých myšlenek a promluva se svým vnitřním dítětem. Obecně mám dobré zkušenosti s aktivními (pohybovými) meditacemi. Mají veliký transformační potenciál a jsou vhodné pro člověka naší doby. Když dlouhodobě zažíváme nějaké emoce nebo jsou emoce silnější, je lepší zvolit katarzní techniky a katarzní meditace (pod zkušeným vedením). Pomůžou uvolnit tlak a napětí nahromaděné v těle, které je zároveň blokované proti prožívání. Zde se může "špunt" či pomyslná záklopka uvolnit a systematicky v bezpečném prostředí tak emoce vyjádřit. Vyjádřená emoce se oslabuje a po uvolnění je možné ponořit se do hlubších úrovní mysli.

Meditace a relaxace (uvolňování těla, imaginace, jiné řízené relaxace) by měli být pravidelným příspěvkem do zkvalitnění svého života. Stejně tak jako je důležitý spánek, strava a sport pro tělo. Stejně jako jsou vztahy, sdílení a intimita pro duši. Stejně jako je čtení, studium a přemýšlení pro mysl. Stejně tak meditace je důležitá pro tzv. duchovní dimenzi, kam patří i kreativní tvorba, kontemplace, zaobírání se smyslem života a mystika. Meditace nám dopřává distanc od malicherností, od všednosti, od jednostrannosti i od přetížení. Dodává nám klid a vhled. Nebo také nadhled. Díky ní zpomalíme a můžeme se vědoměji rozhodovat nebo tvořit. Odvážíme se tak otevřít své srdce a přijmout to, co by naše ego, strachy nebo staženost neumožňovali.

Ze zkušenosti s EEG vím, že stavu meditace a relaxace (alfa vln) dosahuji např. uvolněným pohledem na libovolný bod, ve kterém spočinu. Nejedná se o silovou koncentraci (beta vlny). Stav meditace je ten samý stav, když koukáme "do blba". Když nemyslíme a jen zíráme. Je to stav uvolněnosti, která ale nepřechází do spánku. Je to klid, bez těkání, bez střídání pozornosti, bez emočního vypětí. Můžeme začít tím, že budeme uvolňovat tělo. Jakoby scanovat tělo a uvědomovat si, kde cítím napětí. Tam, kde cítím napětí, nasměruji pozornost a tím se napětí uvolní. Od hlavy až k patě. Pak si projdu své pocity a nechám odplout myšlenky. Vracím se k "ničemu". Chce to trénink a vytrvalost. Sám vím, jak je to těžké. Lépe se cvičí ve skupině a pod vedením. Důležité je vědomě zažít stav "alfa" a vědět, jak se do něho dostávat. Pro zajímavost, do stavu alfa se také dostáváme, když vykonáváme potřebu na toaletě. Ale to je dosti podmíněné. Učme se být vědomím pozorovatelem. Jenom vnímat. Nehodnotit, neanalyzovat, nebrat si nic osobně. A zkusme to pravidelně kultivovat. Třeba jen 10 minut denně. Přeji vám hodně štěstí.