AGRESIVITA a SEBEREALIZACE

Agresivita je mnohými členy "kultivované" společnosti opovrhována, aniž by pochopili její podstatu a pozitivní vliv na život člověka. Strach z agresivity, její nepochopení a neschopnost integrovat jí do svého života nám činí řadu problémů. Nezvládnutá a potlačená agresivita nás totiž může ovládat a způsobovat tak záměrné nebo nekontrolovatelné násilí na druhých i na sobě samých. A potlačení agresivity a hněvu může vést k psychickým a psychosomatickým onemocněním. Jak využít zdravou sílu agresivity pro svůj osobní rozvoj a zároveň se touto mocnou silou nenechat ovládat? Jak se z agresivity může stát dobrý sluha a ne zlý pán?

Někdo je přesvědčený o tom, že agresivita je živým bytostem vrozená, jiní věří, že je pouze naučená a pěstovaná. Pravda je obojí. S možností agresivně se vymezovat a prosazovat se se rodíme a je nám tudíž vlastní. Stejně tak se učíme projevovat se tendenčně agresivně a vytváříme si tak návyky agresivního chování. Lidé stejně tak jako zvířata disponujeme možností zmocnit se silou předmětu, dosáhnout vytyčeného cíle nebo určitý cíl zničit. Motivy jsou různé - obživa, ochrana, prosazení se. Samice brání svá mláďata, samci chodí na lov (ale i opačně), silní stoupenci tlupy (skupiny) se prosazují a trestají ostatní. Bez agrese bychom v přírodě nepřežili. Možná ani v kultivované společnosti. To, že žijeme v míru, pokoji a ve vyspělé společnosti je také díky předchozím válkám, získáváním moci (nerostné zdroje, technologie, vědomosti, kolektivní smlouvy a dohody) a také hromadným zbrojením. Věřím, že kdyby neexistovala jakási rovnováha v hromadném zbrojení a v mezinárodních aliancích, svět by byl dávno ve válce. Díky enormní moci a síle, která existuje v každém státu, země získávají pocit, že válka by měla nedozírné následky pro všechny zúčastněné. Vždyť atomové zbraně vlastnící všechny státy zeměkoule by naši zeměkouli mnohokrát celou zničili. Důkazem může být nekonečně dlouhá "studená válka". Tento respekt ze sebezničení jistě drží mocné vůdce daleko od toho, aby se uchýlili k nerozumnému kroku. Kdyby nebyla vojska a účinné zbraně, už by se silnější a agresivnější národ nebo skupina rozhodla dobýt území, které lze lehko získat. Vidina nerostného, kulturního a technického bohatství vzbudí zájem a závist jak u "potřebnějších" skupin, tak i u těch "nenasytných". I když jsem přesvědčený o tom, že lidské bytosti jsou schopné darovat lásku, pochopení a soucit, také každý z nás má v sobě agresivitu, s níž se učíme nakládat a společně spolu vycházet. A pokud se naučíme ovládat sami sebe ve prospěch celku, může docházet k dohodám, férovým obchodům a k tvorbě společného sdíleného prostoru. Ne všichni ale mají mírumilovné tendence. A hold ještě nežijeme v době, kdy by vysoké uvědomění, láska, tolerance a duševní zralost byli napříč lidmi, národy, kulturami a náboženstvími na běžném pořádku. A proto je tu přirozená agrese, která chrání nás a to, co je nám drahé.

Agresivita je pro život nezbytná, protože nás chrání, když jsme v nebezpečí. Díky ní si zajistíme obživu. Díky sebeprosazení si získáme dobrou práci, sebevědomě se seznámíme s důležitými lidi, jdeme za svými cíli a jsme ochotni mnohé riskovat. Agrese nás osamostatňuje, když odcházíme od rodičů. Učí nás myslet na sebe a na uspokojování svých vlastních potřeb. Pomáhá nám vyniknout, bránit se a udržovat si osobní (i veřejné) hranice. Je také jednou z podmínek vlastní sebedůvěry. Obecně se jedná o rezervoár energie, který nás chrání, pohání a motivuje. A tuto energii můžeme využít i na cestě k seberealizaci, kde je potřeba vytyčovat si své cíle, realizovat své plány, prosazovat se a nenechat se přemoci ostatními, kteří nám házejí klacky pod nohy.

Na druhou stranu není třeba se dopouštět násilí. Není třeba ubližovat druhým, pokud nám nejde zrovna o život či zdraví. Pokud bráníme sebe nebo druhé před agresivním útočníkem, někdy je agresivní destruktivní síla žádoucím nástrojem. Ale svévolné násilné dobývání a ubližování je důsledkem nevyrovnané psychiky a je třeba s touto silou pracovat. Ovládat se, poznávat se a uzdravovat se. Nebo být dočasně vyloučen s komunity, pokud je to závažné (vězení, psychiatrie). Kdo je nebezpečný sobě nebo druhým je podle práva zbaven nebo omezen na právní způsobilosti a omezen na svobodě. A je to v pořádku. Život a zdraví je ceněn výše než svoboda, stejně tak jako celek je vyšší kategorie než jednotlivec.

Agrese nás může ovládnout a zmocnit se našeho racionálního úsudku a sebekontroly. Pokud nás ovládne, staneme se jejím nástrojem. A otrokem. To se může stát, když nás popadne zuřivost (někdo nás ohrožuje nebo se dotkne našeho duševního "kuřího oka") nebo se naučíme používat agresivitu instrumentálně na dosahování svých cílů nad rámec zdravého sebeprosazování. Tedy hrubě na úkor druhých (trestní zákoník je dobrým zdrojem inspirace). Kdy se nám však stává, že nás ovládne agresivita? V jakých situacích se o nás snaží? Důležité je pochopit význam této síly a její smysl. Jak jsem zmínil, agrese nás chrání nebo nám pomáhá prosadit se. Ale kdy se "spouští"? Hlavně když se bojíme, když jsme frustrovaní nebo když se cítíme bezmocně. Někdo tedy bude agresivní, když je zahnán do kouta nebo je na různých úrovních neuspokojený. Někdo jiný může být agresivní, protože byl k tomu "vychován". Stává se, že člověk, který v dětství neměl nasycenou potřebu lásky, péče a bezpečí, stává se "věčným" bojovníkem. Tato deprivace vede k hlubokému nenasycení základních potřeb, a tudíž se osoba může cítit dlouhodobě nemilována a ohrožována okolním světem. Od dětství totiž svět nepovažuje za bezpečné a láskyplné místo. A takový člověk může mít neustálou iracionální přehnanou potřebu chránit se nebo se prosazovat na úkor druhých. Osoby týrané, zneužívané a šikanované se setkávají s frustrací, s ponižováním a s pocitem vlastní méněcennosti. To vše může vést ke dvěma způsobům maladaptivního přizpůsobení: k potlačení vzteku, hněvu a agrese nebo k přehnanému a nekontrolovatelénému vyjadřování těchto emocí. V prvním případě se jedná o autoagresi, jejíž cesta je dlážděná silnými pocity méněcennosti, slabosti a vede do deprese. Druhá cesta vede k heteroagresi, kdy si negativní náboj vybíjíme na druhých, kteří jsou spouštěči nepříjemných pocitů (díky našim trýznivým zážitkům). Projevujeme se fyzicky nebo slovně agresivně, aktivně nebo pasivně. A pro kolemjdoucího možná přehnaně impulzivně a neadekvátně k podnětu.

U průměrné populace je agrese k vidění v náznacích, více či méně otevřeně, více či méně kultivovaně. Ale co vlastně agresi vyvolává? Agresi spouští strach, pocit vlastní méněcennosti, vlastní nejistota či bezmocnost. Ale také ohrožení zdraví, života, vlastních hodnot nebo sebeobrazu, ideálu či přesvědčení, zájmů a sympatizujících skupin. Dále agrese vzniká při sebeprosazování, dobývání či soutěžení, při sportu a soubojích. Když se toužíme zviditelnit, získat moc či převahu, prosadit se ve skupině nebo když sebe a situaci nezvládáme. Pocit bezmocnosti a zoufalství je jedním z hlavních důvodů agresivních projevů.

Pokud by tu agrese nebyla, pravděpodobně bychom ve svém vývoji stagnovali a navíc dlouho nepřežili. Při jejím vychýlení, jak jsem zmínil, dochází k potlačení nebo k explozi a psychika se tak dostává do nerovnováhy. Agrese je energie, kterou když potlačíme, obrátí se proti nám ve formě psychických a psychosomatických onemocnění. Když nás agrese ovládne, obrátí se proti druhým, ale v důsledku také proti nám. Tím, že se od nás druzí odvrátí, že nám začnou ubližovat a nevážit si nás. Nebo s námi začnou soupeřit či intrikovat proti nám. Nikdo si totiž nepřeje žít a spolupracovat s agresorem nebo být agresorem ovládán. Tedy pokud nejsme na agresorovi citově či jinak závislí. Tam je vztah emočně ambivalentní. O tom by mohli oběti domácího násilí vyprávět. Nakonec umocňování agresivity a její hyperventilace v našim životě se odrazí i na našem zdraví a vztazích. Stane se naší berličkou a negativně transformuje způsob našeho života. Podobně když agresivitu umocňujeme výchovou a jiným sociálním podmiňováním, stává se z agresivního prožívání a vyjadřování návyk. Tento návyk, pokud je v mezilidských interakcích úspěšný, se fixuje a stává se tak trvalou tendencí - naučenou a uplatňovanou sociální technikou ventilace a sebeprosazování. A na toto právě upozorňují buddhisté. Osobně předpokládám, že správná cesta je ale někde uprostřed - někde mezi sebeovládáním a agresivním sebeprojevováním.

Katarze nám pomáhá, abychom si ulevili a tím tak umenšili agresivní napětí. Není to řešení dlouhodobé, ale z principu projevená agresivita ztrácí svou sílu. Díky uvolnění, které nikomu neublíží, se můžeme nad důvody a motivy vzniku agresivního popudu racionálně zamyslet, ale hlavně emoci prožít, odžít si ji a uvědomit si problém na hlubší úrovni. Tedy uvolnit se a zjistit, proč se mi děje to, co se mi děje. Obecně je zdravé naše agresivní impulzy vyjádřit, přijmout je a pochopit je. Dále případně něco ve svém životě vykonat či změnit. V méně intenzivnějších situacích může samotné uvědomění a přijetí agrese pomoci k uvolnění a uvědomění si hlavního problému (např. jsem agresivní, když mě druhý člověk osočuje za něco, co jsem neudělal, což vnímám jako nespravedlnost. Vyvolává to ve mně pocit viny a stydím se, protože mi to připomíná trestání mým otcem z dětství a také to, že se neumím ohradit adekvátním způsobem vůči nespravedlivé kritice, což ve mně vzbuzuje stres a napětí. Také jsem ztuhlý a naštvaný, protože se cítím slabý a bezmocný. A potlačuju hněv, protože agrese není sociálně akceptovaným projevem. A to zase vede k tomu, že přetlakem nekontrolovaně vybuchnu a druhého neadekvátně zpražím nadávkami nebo mu rovnou jednu ubalím... proto potřebuji odejít a proběhnout se, jinak se neudržím..). Když si proces svých myšlenek a emocí uvědomím, mám šanci, že pochopením sebe sama zastavím svoji neadekvátní reakci ještě na počátku. A pak si vlastně uvědomím, že si situaci a rekci druhé osoby nemusím brát osobně. Ona nějak chápe, nějak vnímá, nějak cítí. Má své zkušenosti, vzorce a návyky jednání. Takže reakce druhé osoby nemusí být nutně o mě, ale o prožívání, potřebách, očekávání a domněnkách druhé osoby. A že v podstatě konflikt není ani tak můj problém (pokud ho nevyvolávám a neudržuji) jako problém druhé strany. Tím tak mohu dospět k soucitu se sebou i s druhým. A pokud setrvám v přítomném okamžiku, vědomě v přítomnosti, aniž by se mě zmocňovalo vlastní ego, můžeme si zachovat vnitřní klid. Pokud nás ale zachvátí hněv a agrese, je lepší použít kontrolovatelnou katarzi (boxovací pytel, běh, polštář, řev, posilování nebo jakákoli jiná fyzická aktivita či výrazový projev). Pokud se ale nacházíme někde mezi potřebou katarze a vnitřním klidem, můžeme použít asertivní techniky "sebeotevření" a "otevřené dveře", naslouchat a přiměřeně se prosazovat. Ideální je nenechat se zatlačit do kouta, ani zatlačit do kouta druhého. Z toho nikdy nic dobého nevznikne.

Často, pokud si uvědomíme svoji agresi a její spouštěče, dotkneme se hlubších emocí naší duše. Agrese je totiž, jak vyplývá z předchozích důvodů jejího vzniku, v podstatě sekundární hybnou a manifestovanou silou. Pocit bezmoci, strachu či frustrace potřeb jsou tím, co se po katarzi může objevit. Je třeba se agrese nebát. Nebát se ani strachu, smutku a zoufalství. Dovolme si nechat je, aby se nás dotkli. Abychom pocítili pravý důvod, ať už má své kořeny kdekoli v minulosti. Naše traumata a frustrace se s námi vezou a schovávají se nám. Jejich potlačené energie se projevují sice méně bolestivějším způsobem, ale stále tu s námi budou a otráví nás. Díky útočnosti, obviňování, ironii a jízlivosti anebo díky jiným obraným tendencím našeho ega si nedovolíme, aby se nás doopravdy podstata našeho utrpení dotkla. A tím tak znemožníme léčebné síle v nás osvobodit se od skutečných příčin našeho utrpení.

Závěrem bych shrnul a vysvětlil, jak agresivitu vidím. Je to podstatná síla našich životů, které se nesmíme vzdát, ale naopak využít její potenciál, aniž by nás ovládala. Mít přijatou vlastní agresivitu a umět se sebevědomě ohradit nebo přiměřeně se prosadit je správné a zdravé. Pokud bychom si nechali vše líbit a o nic neusilovali, pokud bychom se báli projevit se a svou hořkost a hněv bychom potlačovali, nic dobrého by nám to nepřineslo. Navíc, lidí, kteří si neváží sami sebe a neumějí si dupnout, si nikdo moc neváží. A nechají se zneužívat pro přání a cíle druhých. Chcete, by si vás druzí nevážili? Chcete, aby si druzí s vámi dělali, co chtějí? Chcete být zneužíváni? Pravděpodobně ne. A proto je třeba, aby ostatní vycítili, že máme své hranice a sílu, kterou v případě nouze umíme použít.